Důvod č. 5 Vašeho trápení s angličtinou

BOJÍME SE DĚLAT CHYBY

Ale co když to bude špatně?

Mám poměrně malou, ale cennou zkušenost s výukou dětí mladších 15 let. Učil jsem v odpoledním kurzu, kam chodily dvě školačky a jeden školák, všichni žáci ZŠ. Úroveň jejich angličtiny byla vzhledem k věku velmi dobrá a jejich rodiče chtěli, aby se ještě zlepšila.

Dvě malé slečny působily i milým a sebejistým dojmem, zato chlapec působil trochu méně jistě. Často, když jsem mu položil otázku, tak mi nejprve česky odpověděl: „Co když to bude špatně?“ Vždy potřeboval ujištění, že i pokud mi odpoví „špatně“, jak říkal, tak jej nic hrozného nečeká a ani se mu nikdo nebude smát.

Strach z chyb je bohužel jedním z největších sabotérů snahy naučit se cizí jazyk. Co se skrývá za strachem z chyby? Možná je to strach z toho, že se ztrapním před ostatními. Anebo je to reakce na špatné zážitky ze školy, kdy jsme byli za chyby trestáni.

Není chyba jako chyba

Je potřeba si uvědomit, že z praktického hlediska nejsou všechny chyby stejně závažné. Školský přístup trestá za jakoukoliv chybu a nerozlišuje při tom, jak závažná chyba je. Vy byste se měli řídit jen jediným kritériem: závažnost chyby na sdělení obsahu.

Jinými slovy, změní chyba význam toho, co chci říct?

Pokud ne, tak se nejedná o závažnou chybu. Zkuste se naučit přijímat i to, že chybujete. Ano vím, snadno se to řekne. Ale pokud se neodnaučíte peskovat se za chyby, tak si svou cestu k angličtině velice ztěžujete. Přemýšlíte nad tím, co si myslí ostatní, jak vás posuzují a hodnotí. Má to tak většina z nás.

Já jsem bl*ec!

Ačkoliv Vás, čtenáře tohoto článku neznám, dovedu si představit, jakou větu asi vyslovujete, když uděláte chybu v angličtině. Stává se mi to zejména v kurzech jeden na jednoho, kdy student udělá chybu, já ho opravím a on pronese typickou větu: „Jé, já jsem bl*ec.“ Tuto větu či spíše kletbu jsem slyšel říct tolik lidí, že bych to ani nespočítal. Myslím, že to máme v sobě ze školy anebo z rodiny (anebo obojí).

Z ryze praktického pohledu jsou ale nejzávažnější chyby, které zcela změní význam sdělení. To je např. záměna číslovek (např. 15 a 50, někdo si plete 8 a 9, 9 a 11 apod.) anebo dnů v týdnu (v angličtině typicky úterý a čtvrtek). Moji studenti z kurzů vědí, že tyto chyby jim „neodpouštím“ a trápím je, dokud je neodstraníme. Když se dopouští drobnějších chyb, tak je sice upozorním, ale říkám jim, že rozhodně kvůli tomu nejsou „bl*ci“.

Skutečně jsou chyby a chyby. Pokud si podobně jako mnozí studenti pletete slovesa dát a vzít, pak máte opravdu problém. Pokud zapomínáte dát koncovku -s ve 3. osobě čísla jednotného v přítomném čase prostém, pak je to chyba, kterou dělá hodně lidí. A nevadí tolik, protože všichni pochopí, co chcete říct.

Nebudu lhát. Taky mám strach z chyb.

Máte strach z chyb? Nebudu Vám lhát: Já taky. Cítím se nepříjemně vždy, když mám něco anglicky říct a nevím, jak bych to vyjádřil. Taky se cítím nepříjemně, když udělám chybu a pak si uvědomím, že jsem něco neřekl správně. A pokaždé si v takových situacích snažím uvědomit, že jsem zase na sebe příliš přísný a že se kvůli chybám nemůžu vnitřně trestat.

Sděluji vám to i proto, že všichni lektoři Vám říkají „nebojte se dělat chyby“. Já to říkat nebudu, protože by to ode mě neznělo úplně upřímně. Na druhou stranu já jsem angličtinu studoval a kladu na sebe v tomto mnohem větší nároky, než byste měli klást vy.

Jinak česká mentalita je v tomto neúprosná – jsme na sebe přísní a chyby si prostě neodpouštíme. V tom se zcela lišíme od Američanů. Ti se naučí pár slov cizího jazyka a budou vám tvrdit, že už tento jazyk skvěle ovládají. Na druhou stranu jsem se setkal s tolika lidmi, kteří měli výbornou znalost angličtiny, a přesto se cítili, že nejsou v ní dost dobří.

Angličtina našich politiků

Téma chyb v angličtině se v posledních dnech dost propírá v médiích v souvislosti s našimi politiky. Nedávno měl jeden český politik projev v Evropském parlamentu a stal se za něj terčem kritiky. Měsíc předtím se zase vysmívali jinému politikovi. Jeden můj kolega, lingvista, se vyjádřil v tom smyslu, že by u takto vysoce postavených lidí očekával, že budou „umět anglicky na odpovídající úrovni“.

Z mé zkušenosti jsme to ale pouze my, kdo se druhým vysmívá za jejich chyby. Britové nebo Američané nehodnotí to, jak „dobře“ nebo „špatně“ kdo mluví. Sami jsou vůči chybám velice tolerantní, protože v těchto zemích žije spousta cizinců a jsou od mala zvyklí na různé variety angličtiny. My jsme ale přespříliš kritičtí k druhým a jejich jazykovému projevu. A pak se sami bojíme mluvit, abychom nebyli ti, kdo mluví „špatně“. Radši tedy neřekneme nic, protože „co když to bude špatně…?“

Když jsem začínal točit videa o angličtině, několikrát se mi stalo, že mi někdo napsal posměšný komentář. Občas se to týkalo výslovnosti, kterou jsem podle některých diskutujících neměl správnou a svou kritiku nedokázali podat bez hanlivých slov a urážek. Málem jsem tehdy kvůli tomu přestal videa točit, abych někoho nepopuzoval svým projevem a „chybami“. Potom se nedivím, že mnozí studenti nechtějí anglicky mluvit, protože „co kdyby to bylo špatně…“

Co Čech, to kritik

Chci, abyste měli na paměti jednu věc: nejvíce netolerantní vůči chybám jsme my sami. Rodilí mluvčí angličtiny si o vašich chybách nic nemyslí, jsou na ně zvyklí a chápou, že důležité je se domluvit. Vy se soustřeďte na to, abyste se zbavili závažných chyb, tj. těch, které změní význam toho, co chcete říct.

Napište mi, co je ten Váš důvod, proč se bojíte dělat chyby. Je zatím stud, že vás ostatní budou posuzovat? Nebo máte strach, že budete špatně pochopeni? Anebo je to třeba proto, že vás za chyby ve škole trestali nebo shazovali?

V příštím článku se podíváme na důvod č. 6 Vašeho trápení s angličtinou, kterým jsou nevhodné návyky při učení.